Postavení mediátora je ve vztahu k oběma stranám vyvážené, neboť v procesu vyjednávání zajišťuje rovné postavení účastníků a pomáhá jim vidět jejich problém v širších souvislostech. Podle dostupných zdrojů jsou s mediací takové zkušenosti, že v 70 až 80 % mediovaných případů je dosaženo výsledné, pro strany přijatelné, dohody.
Prudký vývoj v evropských státech v oblasti mediace v netrestních věcech během posledních let ovlivňuje mj. i příslušnou terminologii, která přestává označovat mediaci jako alternativní metodu řešení konfliktů bez zásahu soudu, ale naopak se hovoří o mediaci soudu blízké (die gerichtsnahe Mediation), případně dokonce o soudně interní mediaci (die gerichtsinterne Mediation).
Mediace je v zahraničí uznávaná jako důležitá metoda alternativního řešení sporů mimo standardní soudní řízení. Úspěšnost řešení konfliktních případů je velmi vysoká[1], podle světových statistik zhruba 75 %. Mediace se začala prosazovat nejprve v občansko-právních a obchodních věcech, na přelomu 70. a 80. let pak ve větším měřítku rovněž v trestním řízení. Je velmi rozšířená v USA, ale také ve Velké Británii a v Austrálii, kde se využívá až v 60 % sporů, především ve věcech obchodních (hospodářských), rodinných nebo ve veřejné sféře (zpravidla ochrana životního prostředí), přičemž zhruba dvě třetiny sporů se vyřeší uzavřením dohody.
Praxe v evropských státech rovněž ukazuje, že využití právních znalostí a zkušeností advokáta nebo dokonce autority soudce při mediaci vede k překvapivě pozitivním výsledkům řešení konfliktů. Dnes je v řadě evropských států mediace prostřednictvím advokátů tak daleko, že zde existuje nejen velký počet advokátů-mediátorů, organizovaných mimo jiné podle jednotlivých spolkových zemí (Německo, Rakousko), ale je možné mediaci v těchto státech studovat v rámci univerzitního studia na právnických fakultách především ve specializovaných kurzech, například konfliktního managementu[2].
V jednotlivých zemích se aplikovaná mediace neužívá se stejnou intenzitou v každé oblasti, nýbrž se rozvíjí různorodě dle specifických podmínek. Například v Norsku má mediace více než dvousetletou tradici a je zaměřená na péči o nezletilé. Ve věcech výchovy, výživy a stýkaní se s dětmi do 16 let jejich života rozhoduje komise mediátorů. Jenom v samotném Oslu působí tři městské poradenské kanceláře, v nichž klíčovou roli kromě psychologů a sociálních pracovníků hrají mediátoři[3].
Ve Francii je mediace stále součástí soukromé sféry, je však státem finančně podporovaná. Dle zákona z roku 1995 a vyhlášky z roku 1996 je upravena občansko-právní mediace a její začlenění do soudního procesu. Na jejím základě může soudce v civilním právu ve kterékoli fázi konání, avšak jenom se souhlasem jeho účastníků, jmenovat třetí osobu-mediátora. Soudce určí trvání mediace, přičemž tato lhůta nesmí překročit tři měsíce a jenom jednou může být obnovena. Po úspěšném ukončení mediace soudce ověří dohodu sporných stran. Odměnu mediátora hradí strany. Institut mediace existuje ve Francii od roku 1973. Realizuje se obchodní a justiční mediace. Úspěšnost rodinné mediace dosahuje 60 %. V mediacích mezi bankami a jejich klienty je úspěšnost řešení sporu více než 65 %, v případech pracovních sporů úspěšnost mediace dosahuje až 75 procent[4].
Zkušenosti z Velké Británie potvrzují, že při rozvíjení mediace existují dvě etapy. První spočívá ve vytváření rámce pro mediaci (legislativa, školení mediátorů) a ve druhé je důležité dosáhnout toho, aby lidé mediaci využívali. Spojené království se nachází již ve druhé etapě a uskuteční ročně v průměru 2500 civilních/obchodních mediací. V zemi, jež má 60 milionů obyvatel, je to však stále velice málo. Potvrdilo se také, že mediace je nejefektivnější jako součást systému občanského soudnictví, který podporuje anebo dokonce odměňuje dohodu. Vládní podpora mediace byla pro důvěryhodnost procesu také mimořádně důležitá. Nejpozoruhodnějším příkladem je veřejný závazek vlády Spojeného království využívat mediaci v případech, ve kterých je samotná vláda jednou ze sporných stran – například ve sporech, které se týkají smluv[5].
Úlohu alternativních způsobů řešení sporů vyzdvihuje řada mezinárodních nástrojů. Pokud jde o jiné postupy řešení sporu než rozhodčí řízení, neexistují žádné závazné nástroje mezinárodního práva. Řada mezivládních organizací však ve svých programech podporuje alternativní řešení sporů a plánuje nezávazné nástroje (právně nevynutitelné předpisy). V roce 1998 Rada Evropy přijala doporučení o rodinné mediaci Rec(98)1E/21 January 1998 a v roce 2002 doporučení o občanské mediaci Rec(2002)10E/18 September 2002. Komise OSN pro mezinárodní obchodní právo (UNCITRAL) přijala v roce 2002 modelové právo pro obchodní mediaci.
Také v rámci Evropské unie jsou připravovány předpisy komunitárního práva zabývající se problematikou mediace, které si kladou za cíl zakotvení rychlejšího, levnějšího a především smírného urovnávání sporů. S přihlédnutím k poměrně uspokojivým výsledkům mediace ve věcech trestních, jakož i v oblasti ochrany spotřebitele[6], zařadila v roce 2005 Komise do tzv. Haagského programu obsahujícího deset priorit pro nadcházející pětileté období „Partnerství pro evropskou obnovu“, mj. též Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/52/ES ze dne 21. května 2008 o některých aspektech mediace v občanských a obchodních věcech. Tato směrnice v čl. 2 přeshraniční spory v odstavci 1 definuje tak, že přeshraniční spory jsou spory, v nichž má alespoň jedna ze stran sporu bydliště nebo se obvykle zdržuje v jiném členském státě než kterákoli jiná strana ke dni, ke kterému strany souhlasí s využitím mediace po vzniku sporu, je mediace nařízena soudem, vnitrostátní právo stanoví povinnost využít mediace, nebo došlo k vyzvání stran pro účely článku 5.
V článku 5, který upravuje přistoupení k mediaci, se stanoví, že soud, u kterého je podána žaloba, může ve vhodných případech a s ohledem na všechny okolnosti daného případu vyzvat strany, aby k řešení sporu využily mediace. Soud také může vyzvat strany, aby se zúčastnily informativního setkání o možnosti využití mediace, jestliže se taková setkání konají a jsou snadno přístupná.
Současně v tomto článku stanoví, že touto směrnicí nejsou dotčeny vnitrostátní právní předpisy, podle nichž je využití mediace povinné nebo je předmětem pobídek nebo sankcí, ať už před zahájením soudního řízení, nebo po jeho zahájení, za předpokladu, že tyto právní předpisy nebrání stranám sporu ve výkonu jejich práva na přístup k soudnictví.
V čl. 8 odst. 1 Směrnice stanoví, že cit.: „Členské státy zajistí, aby stranám, jež si ve snaze o urovnání sporu zvolí mediaci, nebránilo v pozdějším zahájení soudních či rozhodčích řízení ve stejné věci uplynutí promlčecí nebo prekluzivní doby během mediačního řízení.“.
Ve většině členských států EU upravují mimosoudní řešení sporů, které soud svěřuje třetí straně, všeobecné právní předpisy. Podpora mediace v rámci těchto právních úprav je různé intenzity, a to od možnosti použití mediace jako prostředku pro mimosoudní řešení sporů (Belgie, Francie), přes nabádaní na její použití (např. ve Španělsku, Itálii, Švédsku, Anglii a Walesu), až po zákonem stanovenu, anebo soudcem uloženou, povinnost využít nejprve mediaci jako mimosoudní řešení sporů před soudním jednáním (např. v Německu či Řecku).
[1] viz informace o sympoziu Mediace ve veřejné sféře, Nové cesty řešení konfliktů a spoluúčast v EUREGIO, Osnabrück, leden 2007
[2] blíže viz H. Pipková: Soudce mediátorem ve správních věcech? Právní rádce 12/2007, str. 13 - 21
[3] http://mediacia.zucha.sk/uspesnost-mediacie-v-europe.html
[4] tamtéž
[5] http://www.justice.gov.sk/wfn.aspx?pg=l551&htm=l5/l5712.htm
[6] viz doporučení Komise ze 4. dubna 2001 o zásadách pro mimosoudní orgány při řešení spotřebitelských sporů uzavřených právní dohodou (Úř. věst. L 109, 19. 4. 2001)